Z alpských vršků do údolí

Catherine Tornayová se do tohoto letního dne probudila brzy. Rodačka z Valais čeká, až na pole nad Orsières dorazí téměř celá její rodina: sestry, švagrové, neteře i jejich děti. Protěž alpská se tu sklízí jen jednou ročně, a když všichni pomáhají, mohou skončit ještě před obědem. Catherine se o rostliny stará od jara do pozdního podzimu. V rodině sice není na tuto práci jediná, dnes je však jednoznačně šéfkou. Se svým manželem Pascalem připojují přívěs a odváží květy rostliny k usušení do zemědělského družstva Valplanes, které se nachází níže v údolí. Do té doby se na poli o rozloze 1 000 metrů čtverečních tvrdě pracuje. Celá rodina pěstuje protěž alpskou už více než deset let a je jedinou v oblasti, která se této činnosti věnuje.  

S nápadem pěstovat protěž a další planě rostoucí alpské rostliny přišla Weleda spolu s další švýcarskou společností už v 80. letech minulého století. Návrh padl na úrodnou půdu ve švýcarském federálním výzkumném ústavu Agroscope. V polovině 90. let začal Charly Rey, výzkumný pracovník Agroscope, tyto alpské rostliny šlechtit. Jeho nástupcem je nyní biolog José Vouillamoz. Orsières navštěvuje často a dobře zná i údolí, jehož jižní cíp vyznačuje Velký Svatobernardský průsmyk. Vouillamoz přijel v den sklizně z údolí Rhôny, aby vyprávěl příběh protěže jako kulturní rostliny.

„Lidé protěž alpskou sbírají v horách už sto let a její semínka úspěšně sázejí na vlastní zahrádky, není to vůbec těžké. Objevují se také první případy, kdy se šlechtěná protěž dá zakoupit v obchodech. Nás zajímalo, jak se dá rostlina pěstovat ve větším množství, profesionálně,“ popisuje Vouillamoz. Ukázalo se ovšem, že tak jednoduché to není. „Vývoj rostlin byl různorodý – některé vystřelovaly vzhůru, zatímco jiné se krčily u země; některé kvetly v červnu, jiné až o několik týdnů později.“ Studie rostlin v té době odhalily, že značně různorodé bylo i jejich složení. Vzhledem k pozdějšímu využití rostlin se očekávalo, že budou víceméně podobně velké, dozrají ve stejnou dobu a budou obsahovat stejné množství účinných látek. Jak se záhy odhalilo, problém způsobovaly špatné podmínky pro pěstování těchto konkrétních rostlin.

Z okraje pole se nám naskýtá výhled na řadu ohnutých zad. Catherinin manžel Pascal předvádí francouzskému stážistovi, který se k nim na pár týdnů připojil, jak se protěž sbírá: uchopí svazek rostliny a ručním srpem ho na délku ruky pod květy uřízne. A tak pořád dokola. Když na obloze zmizí poslední mraky, slunce žhavě svítí na záda kombajnérů a pole je každou minutou prázdnější. Jak se dalo očekávat, v poledne sklizeň končí a přívěs je plný. Zemědělci dostanou zaplaceno za půdu, kterou obdělávají, a za svou práci, nikoli za výnos.

„Tak je to spravedlivější,“ říká François Paul, který je za místo pěstování protěže zodpovědný. „Pokud by došlo k výpadku úrody, zůstali by jinak s prázdnýma rukama. A to my nechceme. Je to intenzivní a časově náročná práce, tím spíš, že všechny naše léčivé rostliny a koření pěstujeme ekologicky.“ Toto úsilí se odráží v platech zemědělců a pro Catherine Tornayovou to znamená jistotu. Neúroda způsobená škůdci, počasím nebo klimatickými podmínkami může způsobit, že lidé rychle přijdou o příjem; tady je to jinak. Ekologické pěstování znamená spoustu práce, protože většina úkonů se provádí manuálně. Jakmile jsou sazenice na pole s pomocí traktoru vysazeny, je čas půdu nakypřit a odplevelit. Jak podotýká Catherine, která na plný úvazek pracuje jako poštovní doručovatelka pro Švýcarskou poštu, je to časově náročný úkol. „Ve špičce jsme na poli každý den a plejeme ho ručně. Je to únavná, ale krásná práce,“ podotýká třiapadesátiletá matka čtyř dospělých synů. 

Catherinin manžel pracuje v kantonu jako zemědělský poradce a zároveň podporuje svého bratra, který žije ve vesnici Reppaz nad Orsières, v živočišné výrobě. Při pohledu na plný přívěs oba vtipkují o tom, jak je pro ně sběr protěže jednodušší: „Dříve jsme riskovali život, abychom udělali dojem na ženy. Museli jsme vystoupat do výšky přes 2 500 metrů, než jsme našli jedinou rostlinu. Teď se stačí jen trochu ohnout. Jediné, co nás z pěstování protěže bolí, jsou záda,“ smějí se bratři. Z většiny sklizně se zpracovává extrakt pro kosmetické výrobky a malá část se používá na čaj. A jak protěž voní? Pro Catherine Tornayovou je to „velmi jemná vůně. Těžko se popisuje – připomíná mi med. Cítím ji, když leží mnoho květů pohromadě, jako zrovna teď v přívěsu.“ 

Reyův nápad byl proto vyšlechtit rostlinu protěže tak, aby splňovala všechny požadavky. Sesbíral divoké rostliny a zkřížil je s již vyšlechtěnými exempláři. Z dvaceti hybridů, které takto pro výzkumný tým získal, byl jeden téměř dokonalý: s vysokými stonky a krásnými květy v jednotné velikosti. Tak se zrodila protěž „Helvetia“. V roce 2006 vysadili průkopníci první várku na pole v místě, kde se dnes sklízí úroda. Tyto rostlinky vypěstované pro další zpracování byly v té době zahrnuty jako extrakt do opalovacích produktů Weledy. Důležitou složkou nové generace kosmetiky pro péči během a po opalování se stává protěž, kterou Catherine Tornayová a její rodina nyní sklízí.

Čím je protěž alpská jako kulturní rostlina tak cenná? Jak vysvětluje José Vouillamoz, v době, kdy byla ve Švýcarsku poprvé vyšlechtěna odrůda Helvetia, současně kolegové z univerzity v rakouském Innsbrucku objevili novou molekulu – kyselinu leontopodovou. A pojmenovali ji právě podle latinského názvu protěže alpské, Leontopodium alpinum. Tato molekula chrání DNA rostliny před silným UVA a UVB slunečním zářením a slouží jako životně důležitý štít ve vysokých nadmořských výškách, kde rostlina roste. Vysoká antioxidační kapacita extraktu z protěže znamená, že dokáže chránit lidskou pokožku před negativními vlivy slunečního záření.